Eva Holická

To jsem ale kráva.

Co jako.. ležíš a nemůžeš spát, všechno ti to jede hlavou. Debilní žárlivost. Prej nedůvěra sama v sebe, no tak asi jo.
Tak musí ti to nějak vrátit, že jo. Za všechny ty podvody, hledání nějaký lásky, idiotský romantický lásky, která neni nebo se ti to všechno jenom zdálo. Každej tě chce akorát do postele, na to, abys ho mlátil nebo tak něco. Pak se na to vysereš. Řiká Berry: A teď už s nim jako budeš? Jo, budu. A myslíš to naprosto doopravdy i to tak cejtíš.
Pak se řeší práce, kavárny, chlasty, hovna, co ty děti, tlačí to vzadu v hlavě čim dál víc. Kdy to bude? Bude to? Chceš to? Chci to, musim to pustit. Trvá to.
Máš blbej rozměr, to mu nevyhovuje. Ale kulový, dyť to dycky bylo dobrý, co to kecá, že to někdy trochu bolí, za to nemůžeš, ale třeba jen chviličku, pak se rozjedeš a bolest je najednou pryč.. špatně se to zahojilo, no. A teď už vůbec ne, všechno je dobrý, i ta cysta odešla.
Pak sis myslela, že prostě jenom to tolik nepotřebuje, tolik co ty. Furt ti to vrtalo. No, dobře, tak to nepotřebuje, počkáš, až to zas potřebovat bude. Tak čekáš. Chlapi už tě nelákaj žádný, nikdo jinej se ti nelíbí.
Pomůžeš mi s tim? Řekneš mi to? Máš někoho? Měls někoho? Já to chci vědět. Nemůžu pak spát, víš, ničí mě to, mám pocit, že se rozlítnu na kusy.
Srdíčko se zastavilo, a přece dál buší jako šílený. Strašná tíha a ten tlak, jak to bodá, se to svírá.
Nejistota.
Chlast, drogy, sex, rokenrol.
Prej, jestli s někym něco mám nebo měl jsem před pěti lety, s tim nesouvisí. Jak jako to s tim nesouvisí? To doprdele souvisí se všim. To by mě teda fakt sralo, to jsem byla těhotná, Avi byl maličkej, to je na zabití. A sralo by mě to i předtim i potom i dnes, celý noci je pryč, kdo je to Jana Štěpánková, Kočí, Ďurdinka, sesypaná Míra, milióny, jasně, ptáš se, jenom fanynky, kamarádky, jsi za debila, žárlivou krávu. Nedokáže si to představit, co to je, bejt furt doma. A na to neni lék že si někam zajdeš s kamarádkou, přivožereš se, pokecáš nebo tak. Všechno se ti to rozpadlo.
Kurva já s nim jenom chci spát, cejtit tu blízkost, to přece neni složitý.
Dycky tě to bavilo. Dycky. Neni to jen nějaký blbý uvolnění, potřeba, ale to všechno s tim, doteky, pusou, rukama. Nejvíc je dotek.
Kurva to neni jedno. To přece neni jedno.
Nepatřim ti a ty mi nepatříš. Co to kecá. Takovej nesmysl. Dyť mu patříš, cejtíš to tak celou tu dobu a čim dál víc. Jenže von ne. Seš blbá, poznáš kulový.
Nejsi pro něj sexuální partner. Bezvadný. Krásný. Toho se každej chce dožít. Pak sex po litrech chlastu, skvělej, hodinu, dvě, nic si nepamatuje.. tak jak jen to po litrech chlastu je. Nikdy si nic nepamatuje. Chlast rozehnívá duši. A zase. Jseš jak u vytržení. Ty to tolik chceš? Ne, já tě jenom líbám.. sahá ti tam, řikáš, neni to dobrej nápad, všude bude krev, ale to už neslyší, je to dobrý, pak se mejete, nic neví, sahá ti tam ve sprše, dovnitř, na zadek, zase tě to vzrušuje, všude. Drží tě, objímá, usne ti na krku, nemůžeš dejchat.

A ta krev teče a teče a vodtejká, padá to do záchodu.

noc, 27.3.2023

Krev.

Je to divnej stav. Ležíš, tělo se ti propadá pořád o další patra hloubš a hloubš, hlava je nad tim, vnímáš to všechno. U srdce to tlačí, pomalu všechno začíná brnět, ruce, nohy, rty. Krev teče.
Avi oddychuje, hlavu u tvý, drží plyšovou rybu.
Občas se skládáš a řveš, že už nemůžeš.
Máš prášky, děláš si testy, žádný další dítě už nebude, až na ten sen. Letmý doteky jinejch světů. Nedáváš tomu žádný pocity.
V puse pachuť jak zkažená whisky a nemůžeš se soustředit.
Pořád přemejšlíš, co se to děje.
Pořád seš v šoku.
Jdeš si lehnout do tý prázdný postele, uděláš si tu teplo pod dekama. Usnulas tu i ten den, co se lámal rok 21 a 22, pak přišel, tma a leží v tobě zabořenej, chvíli bez pohybu, tělem kopíruje tvoje. Řiká něco o tom, jak je to hloubš, ta intimita, jak je to dál, víc, silnejš.
Teď tu nechceš usnout, aby se nezlobil. Abys to neposrala. Přitom by ses nejradši sesunula do těch dek a spala, pak by přišel k tobě, lehl si a spali byste.
Krev teče. Prášky. Všechno brní, dech je pomalej.

noc, 27.-28.3.2023

Dopisy.

Píšeš ty dopisy, protože neni čas a síla mluvit.
Pak si řikáš, je to blbost.
Nepochopí to. Naštve se.
Tak jsem Ti tam ožralej sahal a bylo to nevhodný. Řikáš já se jen bála Ti to tam ušpinit. Já jsem to strašně chtěla. Chci to. Promiň.
Vysměje se něčemu, co je pro tebe jeden z největších zážitků za poslední blíže neurčený časový vakuum. A že ožralej řikal Ty jsi tak spokojená, jdeme spát, zítra je taky den, to už neví.
Pak chceš, aby Ti to udělal, třeba rukou, jen tak. Rozjetost a debilní prášky. Nejsem na klíček, řiká. To chápeš a rozumíš tomu. Uklidníš se.
Pak ti v noci jede hlava jak splašená, vytváří šílený konstrukty žárlivosti, ráno to trochu obrousí. Jestli někoho máš, tak mi to řekni, ať se nezbláznim. Tvrdí, že ne. Řikáš si, to jsem ale blázen, musim s tim něco dělat.

Chtěla by sis dát večer panáka a jenom se líbat pusou na pusu.
To bys moc chtěla.

Kamarád jde a řiká, já jsem měl strašný období, všechno, co jsem v životě udělal, mi přišlo špatný, celá moje práce na hovno, stres, chlast a žena je ta největší kráva. Jsem to otočil i proti dětem. Bylo to fakt nechutný. Prosimtě, držte to. Tak ahoj!

noc a ráno 29.3.2023

Koule.

Spánek se už ani nepokouší, jsi v takovym podivnym stavu někde mezi. Rozjetý hraní, lidi tančej nebo brečej, dívaji se a choděj ti gratulovat. O pauze vesměs smutný příběhy. Co se to s tim světem děje, kam to letíme.
Přijde úplně nalitej, ještě s V., ten vytuhne na povlečený pohovce skříplej v nějaký podivný poloze.
Posloucháte. Ležíte. Držíš ho zezadu, jako teď vždycky. Najednou se rozklepeš a nejde to zastavit. Cuká se ti celý tělo, ale jinak než to jeho.
Vylítne ti koule z hrudi. Snažíš se ji vrátit zpátky, ale nejde to. Taková koule z oranžovýho světla letí z krku a dere se ven.
Srde, jestli něco takovýho existuje, tak já Tě miluju.
To mi řikáš teď, po dvaceti letech???
Lepší než to neříct nikdy.
Nikdy jsem to nikomu neřekla.
Až teď.

ráno 30.3.2023

Kudla.

Trochu se ti chce blejt.
Ležíš v jeho posteli, šel na pivo. Nežárlíš. Jen strašně chceš, aby přišel. Nahoře u srdce nalevo to bodá jako tupá kudla. To už jsi jenom ty. Žádný nánosy.
Přemejšlíš, oči civěj doširoka otevřený. Co mu teď řiká jeho nejlepší kamarád, silácký řeči, pošli ji do prdele. Citlivej chlap, co to maskuje za tvrdý kecy.
Přijde, svlíká se.
Jak si lehne, tak ta bodavá bolest přestane.
Teplo. Škube sebou, ale jen tak maličko. Pak konečně usneš, dobrý tři hodinky a dokonce se ti zdaji nějaký sny, to už se roky nestalo.
Ráno tě volá Avi, přiběhne a snaží se vmáčknout.
A on se zlobí, že ta postel neni úplně velká pro tři, nemůže se natáhnout, chápeš to.
Vstaneš.
V. řiká, no ono to s nim taky neni lehký. Chci to s nim nemít lehký. Chci ty nelehký večery, noci, rána, dny, to ticho, tu radost z přijatýho doteku, to jeho křičení, který je jenom z únavy, práce, tlaku kolem. A pak to lití.
V létě jediná dovolená, dva dny ještě s V., promočený hadry a večer zima, stojíte za dveřma toho apartmánu, venku V. se směje, čudí a směje se. A on je opitej, tak příjemně, ale dost. Zkoušíte si dát pusu a strašně se u toho smějete.
Projede ti tělem teplo.
Na to hodně myslíš, dost často.

noc a ráno 31.3.-1.4.2023

Sex.

Prosimtě, spi se mnou.

Odpoledne usnul vedle, dospává noc a ty seš zase v tom podivnym stavu a řveš dokola ne, ne, ne.. prsty na rukou v křeči a prosíš ven z okna všechno i lístečky, co se klubou na lípě.
Pak to nevydržíš, jdeš za nim a lehneš si k němu, líbáš ho.
Je úplně mokrej, tělo se zbavuje alkoholu.
Lehneš si k němu, konečně opačně, tos chtěla cejtit.
Já už nemůžu, klepeš se.
Jdete vedle. Bylo to skvělý a dokonce ani ne dlouhý, jak je tvym trapnym zvykem. Udělalo se ti to uvnitř. Úplně neuvěřitelná věc. Chceš to znova, ale už neni čas.
Snad v noci. Snad zejtra.
Líbat se.
Rukou.
Strčit ho tam.
Pusou.
Jakkoli.
Uvnitř je horko.
Krize uvolňuje strašný množství energie. Blíží se rok šest tisíc, lidi zatim neskáčou z oken, ale tohle se teď děje skoro všem. Jen ta kudla vlevo u srdce už by mohla přestat.
Večer odchází, každej večer. Bubliny jinejch světů, do kterejch tě nepustí. Ale to je asi dobře. Kolečko po hospodách. Najdi to klidně v chlastu. Z plzeňský pěny se vynoří bůžek a řekne ti to. Drží malej půllitřík a vysmívá se ti. Pak se ta pěna rozpustí.
Ráno se díváš do zrcadla na nahý tělo. Za posledních pár tejdnů jsi přibrala tak deset let. Pár kilo dole, malý prsa visej, vlasy rostou a padaj a lidi řikaj ti: ty jsi ňák zešedla! Kamarádka na to: Klid, to obarvíme.
Mluv se mnou.

Prosimtě, spi se mnou.

noc a ráno 1.4-2.4.2023

Postel.

Leháš si k němu do prázdný postele. Nespíš ani nejsi vzhůru. Den zmizel.
Po stěnách se míhaj světla aut a na chodbě občas prásknou dveře.
Den podivnýho ticha a ztuhlejch obličejů. Pak už je jen pití. A pak ten dotek. Těšíš se na to každej den, a to ses bála to udělat.
Měkkej přechod na konci noci. Chvíle bez času.
Nemusíš nic mluvit.
Někdy to nevydržíš a potřebuješ toho víc než jen ležet. Je vyřízenej, všim. V polospánku. Všechno se to děje v polospánku.
Někdy tě pošle pryč, ta postel je malá, chce bejt ještě vzhůru, nese si počítač. Dotkneš se rtama a necháš ho tu. Pusou na pusu. Chybělo ti to zoufale.
Za celý ty roky.
Smrdim pivem a cigárama, řiká. To nevadí. Vůbec ti to nevadí, je ti to jedno.
Pak mu spadne hlava dozadu a usíná.

A pak se to rozjede, světlo a šum rána. Ztupený hrany.
Brečení a odmlouvání, kamarádi ve školce, je potřeba se vytáhnout. Načichneš cigárem od známejch, kouřej venku před domem. Toho ráno seřvala manželka, ta řeší chatu. Pořád je ta trapná zima a ten vítr.
Jdeš dělat bezvýznamný činnosti, nějaká práce, přesouváš věci, vyřizuješ kraviny. Prádlo, nádobí.
Kafe. Čaj. Vynést koš. Nějaký platby. Dojít tamhle. A zase znova.
Únava.
Furt dokola. Jako každej.

Těšíš se zase do tý postele, na ten konec noci.

večer 5.4.2023

Chlast.

Pořád jsou to takový fáze, každej den.
Pití. Ožralost. Spaní.
Střízlivění nějak přes den.
Pak už zas trochu nerv a hraní, pití, touha jít ven, kámoši, se to probírá.
Pokaždý jinej člověk.
Je těžký to vybalancovat. Kdy je to ještě v pohodě a kdy chytneš zlej obličej. Která ta část to ztratila a která tě ještě chytne za ruku.
Jsou chvíle, kdy máš velkou radost, a pak se najednou zase propadáš do pocitu, že práskne dveřma a všechno se to zbortí.

Jedete na chatu.
Nikam nechce, chce bejt v Praze a lejt s kámošema. Nakonec jedete. Trochu si to vyčítáš.
Cestou u B. se strašně pije, nějaký světonázory a tak, je hnusně, pořád prší. Pak řídíš a spí vedle tebe, padá mu hlava, takový ty záškuby. V polospánku vyřizuje telefony, všichni jsou nasraný.
Chata. Zima a oheň v krbu.
Avi je šťastnej, chce ležet vedle něj a řeší existenciální otázky. Konečně usne.
Pojď sem, slyšíš. Tak se přesuneš k tý zdi, studí tě to do zad, držíš ho, to hřeje. V půlce noci si bereš jeho ruku, pak tě stáhne na sebe.
Den uplyne, všichni všechno chtěji, snažíš se pomáhat a neplést se v kuchyni.
Pak brečíš, vyhrkne to. To P. akorát umřela máma. Zůstane na chatě s váma. Neni moc dní, co ti umře máma.
Spíš a po půlnoci se probereš, jdeš do kuchyně. Leje tam s P.
Dívá se na tebe ožralejma očima: P. mi řiká, že bych měl přestat chlastat.
No jo, jinak tě to zabije. Nebo teda zničí. Rozloží tě to. Mění ti to duši už teď.
Hovor se přesune jinam.
Řiká: Mě vzbudila v půl čtvrtý, chápeš to.
P. se hnedka nabízí, že si vezme Aviho na spaní k sobě, ať máte soukromí.
Pije se. Drží tě za ruku.
Pak tuhne na gauči. Tys chtěla druhý dítě? Jo, ale jenom s tebou. Sama ne. Měla jsem ten sen, víš, to bylo hodně blízko. Vyprávíš to. Už neslyší, usíná.
Nějak skončíte v posteli, držíš ho zezadu. Hřeje tě to do podbřišku.

Pak ti zase hodně teče krev a Avi zabral místo vedle něj. Ráno si stěžuje, že nespal. Všechno se to děje v polospánku. Jako teď vždycky.
Krev šplíchne na zem, rozstříkne se po dlaždičkách kolem. Kusy divnýho masa. Pojedete domu. Snídaně, školka, práce, řešení, hraní, pití, ožralost, spaní.
Chtělo by to větší postel. Šla bys do toho obchodu a koupila ji, úplně stejnou, jenom trochu širší.

Chceš ležet v tý posteli a držet ho.
Zase se na to těšíš celej den.

dny a noci 9.-10.4.2023

Únava.

Stojíš a civíš do blba. Lidi se bavěj, všude je hluk z dětí. Cinkaj lžičky. Nemáš tendenci se bavit s matkama, je to nějakej šum kolem hlavy. Já ti namíchám Bachovky, chceš? Taky Arsenicum album prej je dobrý na tu kudlu. Eště mám doma v lednici, přinesu ti to.
Avi si hraje s dětma, ujídá jim čokoládu. Mami, já jsem mu za to dal lentilku od Filipa.
Všechno se to násobí tou únavou. Všechno je ztupený, oblblý, všechno je přes tenhle filtr.

Avi má velmi modré oči.
S kym ho máš, hahaha… Idioti.
Čtyři pět let to posloucháš. Kdyby měl černý, nikdo ani necekne.
Díváš se do stejně světlejch očí tchána.

Ráno jsi ho šla vzbudit, chtěl to tak. Nasuneš se pod peřinu a jen ho chceš držet, ale je to silnější. Je to pořád nějaký silnější. Seš v takový divný hladině. Většinu dne. Pak v noci přicházej náhlý návaly procitnutí.

Večer přijede brzo, jde do sklepa, pak si nese počítač, je zlámanej z dodávky, ta cesta a tak, je to děs, ještě si to pamatuješ, jak ti dřevěněly nohy do bolesti a už už budeš doma, už se natáhneš, ještě vynosit ty krámy, je to těžký jako blázen, zaparkovat, shodit hadry, umejt sebe, zuby, nastavit budíka, hlava hučí. Na to si vzpomínáš dobře. Tak jdeš k sobě.

Ráno mu zavíráš dveře, aby ho nebudily nadbytečný zvuky. Spí tam v úplně stejný poloze jako když jsi spala vedle něj ty minulý noci. Stočenej ke stěně. Zavřeš potichu dveře a jdeš do rána.

den a ráno 12.-13.4.2023

Pořád.

Avi usíná. Mami, máš ráda tátu? Mám, Avíčku, nejvíc na světě. Tátu a tebe.
Nějak se proklepeš kusem noci, najednou je půl čtvrtý a před dveřma to šustí, vstaneš, pustíš ho dovnitř a jdeš si zas lehnout. Nejde, tak se vracíš. Sedí tam sesunutej u dveří, oblečenej, s botama. Snažíš se ho zvednout se země, nechce, že sám. Je to jako když si tvuj ožralej táta proklestil thuje motorovkou, udělal si tam doupě a lehnul si i s tou pilou a řikal: Nechte mě tu, já tu asi umřu. Taky ses snažila ho zvednout.
Smějete se. Řehtáte.
To ti jako mám nadávat?
Svlíkneš mu bundu, tkaničky si dá do bot sám, to zvládne vždycky. Dopotácíš ho na záchod. Pořád se řehtáte. Objímáte se, řehtáte, sedí na tom záchodě.
Já si chci pouštět gramofon! Ne, půjdeme spát. Já tě nevidim!
Rozsvítíš, nějak dojde do postele.
Budeš tu?
Jo, budu. Je mi horko, jak jsme tu dva, svlíknu si ty kalhoty, jako vždycky, jo?
Srsi!
Tak to mi musíš svlíknout i ty druhý. Svlíkne je.
Svlíkne se všechno. Hadry rozházený po pokoji.
Pusou.
Dělej mi to.
Až do rána?
Až do rána.
Ty seš strašně vlhká.
Udělej si to na mě.
Co ty?
Já zejtra. Zejtra.
Pak tě drží na sobě. Ne jako v nějakym filmu, ale úplně na sobě, přimáčknutou, ruce kolem tvejch zad a nepustí, usíná, chrastí to v něm, chrapotá. Zkoušíš se sesunout vedle, abys ho nezadusila, ale ozve se Ne! Zustaň takhle.
Ten pot je příjemnej, horko, se to míchá ty vůně.
Vanilková zmrzlina s ohřátejma malinama se jmenovala Horká láska. Obskurní kamarádka se tomu smála na jazzový dílně v Lounech, v cukrárně. Vždycky sis to chtěla dát, ale bejvalo to vždycky drahý.
Horko, dotek, ty vůně a pot. Je to návykový.
Večer než přijde chodíš do tý postele sama, čicháš to a jsi v polospánku.
Probírá se a řiká: To byl nějakej exkluzivní..
Rum.
Ne.

Ptáci, zase už ptáci. A světlo. Je ráno. Jdeš se na chvilku natáhnout vedle a pak se to rozjede.
Je to splněnej sen. Pocit z dvaceti, ale je ti víc než dvakrát tolik.
Neumři mi. Prosim.

ráno 17.4.2023

Historka.

Ten další den je pondělí, přijdeš od doktorky asi v jedenáct ráno, otevřou se dveře a tam stojí úplně nahej v těch dveřích a naprosto vážně se ptá: My jsme to dělali?
Řikáš: Jo, bylo to dobrý. Na zemi bordel z hadrů.
Vokna. Totální. Prej se pak rozpomene, střípky minulejch hodin se poskládaj. Co z toho bude za mozaiku, to netušíš.
Ale je to tvoje škoda, chlast, drogy, sex, rokenrol. Drogy nebyly, na chlast už nemáš, rokenrol skončil, zbejvá ti ten sex.
Nic nerozjíždíš, rozjede to sám, znova.
Návykový to je.
Nemuselo by to přestat.

A už se zas ženský fotěj s magnóliema, většinou v naprosto nepravděpodobnejch hadrech.
Čas má čim dál rychlejší koně.

den 21.4.2023

Názory.

Ráno se sypeš a boucháš do věcí. Někdy prostě dojde síla. Prostě už neni z čeho brát. Musíš na dno a úplně se vyřídit, omlátit to tělo, aby vypnulo hlavu.
Nabízí ti jídlo. To teď fakt nechceš, je ti z toho zle jenom si to představíš, jak do toho staženýho těla dáváš jídlo. Pak za nějaký hodiny do sebe nasypeš kila sladkýho.
Je teď na koni. Vlastně se mu všechno daří. Jasně, prachy. Ale kdo je má. Zato ten tvuj svět je pryč. Rozplynulo se to jako nějakej malej obláček.
Řiká ti, že musíš chodit na pivo s jinejma lidma, ne teda jeho kamarádama zrovna, samozřejmě. Někym zvenku. Kdo ti poskytne jinej pohled na věc. Jinej pohled na věc je u všech stejnej: no ten někoho má. Nebo měl. Nebo si myslí, že má. To je jasný, vo tom vůbec nepochybuj. Takhle to přece bejvá. Takhle to přece je.
No vo to víc se pak sypeš. To by tě fakt nasralo, ale to už se dávno ví. Bejt za debila, že to, co chceš, a to, na co furt čekáš, dostala nějaká jiná. Za úplnýho vola.
Jiný pohledy maji jasno.
Až na jednoho. Ten to vidí jinak. A je to zrovna jeho kamarád.
Divnej chlad.
Zase musíš přemejšlet, kterej ten Srs to je.
Se ho ptáš, jestli si to pamatuje s tou větší postelí, co řikal.
Tři, pět, deset let.
Hraní, práce, kancelář.

Jako já si řikám, že bych neměla bejt tak hodná. Ty vole, každej večer je pryč? No to bych nedala ani já.
Jak spolu můžete bejt v jednom bytě, v tomhle stavu.
Panebože, to je čurák!
Dej mu deadline, rozumíš, ten deadline je pozejtří, jednatřicátýho, rozumíš?
Klid, to bude dobrý. No jasně, vo tom vůbec nepochybuj.
Ten je jak ženská, má krámy, ne.
Dobře to dopadne.
Já to vůbec nechápu. Co mu jako vadí?
Tohle dělaj baby.
To je srovná.
Chce to čas.
Tak se to zlepšilo, ne? Už je to dobrý?
Tak to je skvělý!

Táta dělá venku, nadává, ani si nevšímáš, jestli pije, ale bylo by divný, kdyby ne. Chlast, prášky, cigára. Tři, pět, deset let. Nabízí ti pivo z malý cizokrajný lahvičky, no na Plzeň to nemá, zhodnotí. Pak jde stříkat jedama kytky, co tam nepatřej. Všechno se snaží rychle vykvést, voda je zelená. Dobrej pocit, jak do ní vlezeš, stačí i nohou v holínkách. Cejtíš strom, má hladký jehlice. Proudí to tam. Je to všechno nějaký silnější.

Někdy večer už to nedáváš a řveš. Křičíš. Řikáš si hlavně ať to nevodsere ten kluk. Je ti z toho zle, ale síla už došla. Už nemáš jak povídat pohádky a každá maličkost tě rozhodí. Nemůže za to. Ten teda fakt ne.

Tři, pět, deset let.

večer 22.4.2023

Dvacet let jsi to nedělala!

Prej seš kaskadér, řiká ti kamarádka. Cože? Jak jako? Jo tak. Ale to je normální, ne? Ne?
Děláš ty věci. Neni váhání, nějaký rozmejšlení. Neni už co ztratit.

Převlíkneš mu povlečení a dáš to vyprat, je na něm bordel z minulý noci, tak ať je to čistý. Večer přijde a lehá si, zadkem k tobě, chceš, aby se vyspal. Tys mi převlíkla povlečení? Tohle jsi nikdy předtim neudělala. Usíná, ruku natáhne dozadu, dá ti ji na nohu. Chceš tak ležet furt, ale pak už bolí tělo a potřebuješ se přetočit.

No, nechtěl tě tam moc pouštět, do tý svý zóny. Nechat si pomoct. Já si to udělám sám, to je dobrý, nedělej to. Dvacet let jsi to nedělala. Dvacet dva. Ustlat postel, přikrejt ho. Jídlo s sebou, když vidíš, že dycky jezdí hladovej. Svačinky. Jenže ono co chceš dělat jinýho. Neumíš vypočítavosti. Asi to neni normální. Asi nejsi normální. Lidi hrajou podivný hry – já ti dám tohle a ty mě za to tohle, ty seš na mě takovej, tak já budu zas taková na tebe, vrátim ti to, budu s tebou, jen pokud budeš tohle a tohle, jen se v tom vykoupej. Co to sakra je. Kam z toho zmizel život. Kde je ta radost.

Málo pije, má moc práce. Píše noty, usíná, slejvák, na dálnici bouračky. Přemejšlíš, kde je ta hrana s chlastem. Kde je to eště krásný, uvolněný a součástí celkový radosti a kdy to začne ničit.

Ženský dělaj holport, povídaj si, vychvalujou se. Nejlepší kuchyně ve střední Evropě! Spolkni to. Já to nechci. Nechci to kuře. Jedna Aviho drží, druhá to do něj rve, koukej se na ty pohádky, spolkni to. Jak z nějakýho špatnýho filmu. Nemáš co na to řikat, seš nepříjemná. Neumí se jim postavit, stejně tak jako jsi to neuměla ty. Tak seš nepříjemná. Táta je rád, že ženský vypadly, může si v klidu nalejt vodečku, posedět si, pospat. Kouří na zápraží, má tam tu velkou kulatou skleničku na rum plnou.

Pořád se těšíš na ten večer, v posteli, třeba tě nevyhodí. Třeba aspoň pusu na krk.

večer 25.4.2023, den 29.4.2023

Přechody.

Tak prej probíhá transformace vědomí lidstva na vyšší úroveň. Čistěj se vztahy. Kdo to teď vydrží, tak už to vydrží.
A tebe strašně svědí mezi nohama.

Jenom aby to vydrželo to tělo. Mění se to. Mění se kůže. Třeba je to jenom tim, jak hubneš a nespíš. Vlastně je to dost pravděpodobný. Vyrážky v ksichtě, vyrážky všude. Tak tak to stíháš zahlazovat, silou vůle, pobytem v mimosvětních stavech.
Teče ti ta krev a nechce přestat. Jo, řekne doktorka, to se ti teď může stávat, někdo to má jednou za rok, někdo jednou za čtvrt roku. Vem si ty prášky, ať sebou někde nesekneš.
Zlobí se zoufale, možná jen tak na oko: Ale ty to chceš pořád! Ne, přece nechci, včera jsem to nechtěla. Už je ti to trapný. Ale doprdele dyť je to tak dobrý.

Ženský maj takovou malou smrt. Možná zkoušku na smrt. Celej čas jede tělo pořád dokola, teče krev, neteče krev, nateklý břicho, nateklý prsa, bolí to, bolí to míň, nebolí to, pořád jakože seš ženská. Pořád tě někdo vyšetřuje a řeší se, jak do toho nevlítnout a pak zas jak jo. Můžeš si stěžovat na krámy, cejtit svou důležitost v tomhle světě a pořád se to všechno točí dokola.

A pak je konec. V půlce všeho je najednou konec. A co seš pak? Seš pak ženská nebo seš něco mezi? Síly ti eště nedocházej a vlasy nemáš úplně šedivý. Vlastně se cejtíš fakt dobře. Bereš si zpátky, co ti jiný vzali. Tak proč je jako konec? A půjde to ještě?
Kamarád zasvěceně řiká: Hele, po padesátce většina ženskejch končí. Teda jako ty, který předtim nestrádaly.
No tak tam by možná nějaká naděje byla, za ty prostrádaný roky. Dyť je to tak dobrý.. snad to bude.

Tři, pět, deset let.

Kolegyně v práci probíraj nový životy chlapů po tý padesátce. Hele a je to pravda? Mám se čeho bát? Řekne jedna. Ta starší na to: Jo, máš. A když se to stane, tak dělej, že si toho nevšímáš.
Stojíš tam, koukáš na ně, snažíš se, aby po tobě tyhle myšlenky jenom stekly a myslíš na doteky.
Rychlejší koně, mladší ženský, starší whisky a víc peněz.

Možná se všechno změní a budeš stará bába. Zatim se toho můžeš tak akorát bát. Kdy to přijde, nikdo neví.
Táta sedí a kouří a ožralej řiká: My jsme už jenom biologickej odpad. Možná ženský, ty ještě musej naučit svý děti, jak se starat o ty další děti, ale chlapi, chlapi jsou po reprodukci už jenom biologickej odpad.

Tři, pět, deset let.

Mami, ty máš nějaký dlouhý vlasy.
Jo, no dyť jsem ti to řikala, že si to nechám, dokud to nebude dobrý. Pak to zase vostřihám, neboj.
Mami, to už je dobrý.
Usmíváš se a obejmeš ho.

Tři, pět, deset let.

Teď je podle všech nutný bejt v přítomnym okamžiku. Žít smíš jenom tady a teď. Neřešit minulost a neupínat se k budoucnosti. Majndfulnes. No, tak to ber, máš to zadarmo, nepotřebuješ na to žádný kurzy, máš to denně doma. Jenom to stojí nějak moc nervů a sil. Nouzovej režim, všechno jede naplno. Hodně kafe, málo jídla, málo spánku. Pít už nemůžeš, jen tu starší whisky, tu by sis dala. A každej den je jako rok. A každej den je naposled.
Tři, pět, deset let.
Je to ale divnej svět.

den 30.4.2023, den 18.5.2023

Repre.

Tak prej kolektivní vědomí se rozšiřuje a stoupá a stoupá a je to pecka. A někde uvnitř sedí Ladislav Špaček na tenký větvi a pípá svoje pravdy.

Kdysi skoro v minulym tisíciletí ses doslechla, že chtěl dycky reprezentativní partnerku. Aby s ní mohl chodit na plesy a tak. Ty nejsi repre naprosto v ničem. Mlaskáš, slintáš, rychle jíš, špatně vyslovuješ, chodíš nahá po pokoji, prdíš. Neumíš se oblíkat ani malovat ani nosit podprsenky. Vůbec tomu nechceš dávat ten čas a zbavovat se pohodlí. Navíc ta kůže tvoje fakt nic nesnese. Jeden výkyv a vyrážky všude.

Navíc to nechápeš. Jak někdo může řešit něco tak povrchního. Jsi zastydlej starej indián. Jen teda smrad, smrad ne, ten tě dycky štval. Smrad a špína. Stará učitelka, operní zpěvačka, o tobě tenkrát říkala, že jsi noblesní. Jenže svět zjevně změnil pravidla.

Dědečku, vyprávěj. Na nočním stolku ležej dětský knížky, o tom, jak se správně chovat. Neznáš to. Neznáš nic z toho. Úplně jinej svět, kterej ti zůstal utajenej. Nemlaskat, neslintat, žvýkat a vyslovovat, pouštět do dveří a do schodů, čim jíst a jak jíst, co na sebe a kdy, kdo komu co a první a jak. Tohle ti doma nikdo neřek. Ani jsi nic takovýho nečetla. Ani řádku na těch internetech.

Mami, víš co, kdyby táta odešel, tak by sis jedině musela udělat takovýho robotickýho tátu.

Nechceš robotickýho. Chceš tu kůži. Chceš ty kecy a toho člověka.
Večer si lehne, chytíš ho a ve chviličce usne. Už jsi na tom tak, že přesně cejtíš ten spánek, je to taková docela silná vlna, jako by se všechno propadlo. Vlna projde, pár minut ho držíš, přemejšlíš, jaký by to bylo, kdyby. Pak se zvedneš a jdeš vedle.

den 21.5.2023

Vyžere.

Kdysi řikal kolega, musíš mu dát ten deadline, jinak Tě to vyžere. No jo, už je to kdysi. Každej den je jako rok. S dalším se tomu smějete, deadline, jakej deadline. Vy jedete na dovolenou, jo? Sekretářka se uchechtne: tys mu dala veškerej vesmírnej čas! No jo, no.

Ráno jdeš do školky, ta rutina aspoň na chvilku rozežene myšlenky, i když k nim zas sklouzáváš, když Avi zlobí a něco nechce, tak se to v hlavě zas zatemní. Vytáhnout z postele, oblíknout, najíst, napít, čurat, zuby, boty, jdeme. Šatna, brek, učitelky, dotazy. Spolumatka řiká: tak co, jak se máš? Vypadáš taková prázdná.

V noci si furt s někym píše, nebo aspoň si to myslíš. Tři sta šedesát pět nocí v roce je pryč. No možná tři sta šedesát čtyři, abys mu nekřivdila.

Už zakázal loučení pusama, je to prej strašně srdceryvný. Nevíš, co je na tom srdceryvnýho. Prostě chceš víc toho doteku, víc toho blízkýho. Každopádně už se to nesmí. Že by tě vzal za ruku, o tom si můžeš jenom nechat zdát. Nebo přemejšlet, jak tě naposled za tu ruku držel, když jste šli domu z hospody, zas tak dlouho to nebylo, ale byla pěkná zima. Tak jste šli hodně rychle a držel tě.

Cejtíš se vyžraná jak ta bonboniéra, co jste snědli na poradě, moc už toho tam nezbejvá, jeden dva alibistický kousky, který si nikdo nechtěl vzít, aby je náhodou nesežral těm druhejm. Který si je taky nechtěli vzít, aby to náhodou nebyli oni, kdo sežere ty poslední.

den 23.5.2023